Andreas Toma byl jako poslední zajatec z druhé světové války propuštěn až v roce 2000 z ruského zajetí. Prožil si peklo, protože neskončil v zajateckém táboře, ale Rusové ho věznili v psychiatrické léčebně.
Maďar Andrea Toma byl zajat v roce 1944 při obraně malé polské vesnice v beznadějném boji proti obrovské přesile Rudé armády. Maďaři ve válce bojovali na straně nacistického Německa, Sověti mezi nimi a Němci nedělali žádné rozdíly, byli to pro ně všechno nacisté. Byl proto umístěn mezi německé zajatce, jenže se s nikým nemohl domluvit. Neuměl ani slovo německy, Němci zase maďarsky, nerozuměli mu ani Rusové, a tak nemohl mluvit vůbec s nikým. Co bylo ještě horší, doma byl považován za mrtvého, takže po něm nikdo nepátral a nikdo se po něm nesháněl. Nechodily mu ani žádné dopisy.
Mluví maďarsky, je to blázen
Jeho maďarštinu považovali strážci tábora za jakési pomatené blábolení. Byl označen za mentálně postiženého a poslán do sovětského blázince. Je naprosto neuvěřitelné, že až v roce 2000 napadlo ruské úřady povolat lingvistu, aby se pokusil určit, jakým jazykem pan Toma vlastně mluví. Lingvista velmi rychle určil, že Toma mluví plynně maďarsky a rozhodně to není známka mentálního postižení. Maďarština bohužel není příbuzná žádnému evropskému jazyku a zní nesrozumitelně prakticky každému na kontinentě. Přesto byl postup Sovětů v Tomově případě skandální.
Japonec vládl ostrovu s kulometem. Úder pánví do hlavy okupaci ukončil
Maďarské úřady se až po návštěvě lingvisty začaly o celý případ aktivně zajímat. Úředníkům se podařilo určit přesnou identitu zajatce a dokonce najít jeho příbuzné. I to bylo velmi komplikované, protože ruští lékaři měli jeho jméno zapsáno chybně. Přesto se podařilo najít Tomova bratra a sestru.
Jako vystoupit ze stroje času
Když konečně našel lidi, se kterými mohl mluvit, vypověděl jim celý svůj příběh. Vyučil se kovářem, do armády ho naverbovali až v roce 1944, jeho výcvik byl ale naprosto nedostatečný a tak není divu, že chvíli nato byl zajat a čekalo ho jen nekonečné zajetí. To, co prožil, se dá těžko nazvat jako život a po propuštění mu ho už moc nezbývalo. Měl 74 let a mluvil archaickou maďarštinou, která se v Maďarsku nepoužívá. Strávil většinu života v izolaci a to, jak vypadá moderní svět, bylo pro něj nepochopitelné. Bylo to jako vystoupit ze stroje času někde v budoucnosti. Až po propuštění například poprvé spatřil televizi a byl z ní naprosto v šoku.
Vězeň se pochlubil svou luxusní celou. Má se lépe než pracující
Thoma byl zpětně odškodněn maďarskou vládou, která mu vyplatila žold za 55 let služby. Mnoho si těchto peněz ale neužil. Zemřel v roce 2004, po celou dobu na svobodě byl v péči své sestry.
Zdroj: allthatsinteresting.com
Kam dál: Kohouti v ruských věznicích jsou zoufalí otroci.
Add new comment