Se vznikem fotografie ve třicátých letech devatenáctého století se objevila také morbidní móda zvěčňování nebožtíků. Fotoateliéry byly na takové případy dokonce vybaveny speciální technikou a držáky, které dokázaly tělo podepřít v co nejpřirozenější podobě. Jak bychom se na podobný nápad dívali dnes?
Smrt blízkého člověka je vždy tragédií, která změní život celé rodině. Chceme si ale nebožtíka raději uchovat v paměti tak, jak jsme jej znali za jeho života, nebo se odhodláme naposledy nahlédnout do rakve? V každém případě jsou to okamžiky, které bychom raději nikdy neprožili.
Vyfotografovali Bismarcka na smrtelné posteli a vznikla první paparazzi fotografie. Smrt i skandály pořád táhnou
Krutá vzpomínka na člena rodiny
Byla však doba, hlavně v počátcích historie fotografie, kdy lidé zjistili, že je možné uchovat si památku na své zesnulé právě v podobě obrázku. Ačkoliv třeba za jeho života na nějaké památeční snímky ani nepomysleli, v okamžiku jeho odchodu do jiných sfér si uvědomili, že jej ztrácejí navždy, a zatoužili po stálé vzpomínce.
Ke slovu přišly první posmrtné fotografie – ne vždy šlo jen o běžné snímky těla ležícího na smrtelné posteli. Našli se dokonce i tací, kteří si přáli dohnat to, co doposud nestihli, a nebožtíka naaranžovali do takové polohy, aby co nejvíce připomínal živého člověka. Potom se s ním mnohdy vyfotografovala celá rodina.
Nic nového pod sluncem
Podobné snímky si ve své době, tedy hlavně ve druhé polovině devatenáctého století, pořizovali zvláště nešťastní rodiče, kteří přišli o své dítě. Dětská úmrtnost byla v té době z našeho pohledu děsivá, a tak měli fotografové o práci bohužel postaráno. I když bychom mohli tuto „módu“ brát jako zvrácenost, od minulosti se lišila jen provedením a posunem technických možností. Již dávno před vynálezem fotoaparátu zvěčňovali malíři zámožnější matky s jejich zemřelými potomky, mnohdy v podobě piety, tedy na obrazech evokujících svojí atmosférou výjev Panny Marie s ukřižovaným Ježíšem.
Jiná doba, jiná pravidla
Je možné takový přístup tehdejším lidem vyčítat? Museli bychom se na jejich přístup ke smrti podívat tehdejšíma očima. Šlo o dobu, kdy se lékaři s většinou dnes již banálních nemocí nedokázali vyrovnat a smrt byla dennodenní součástí života i těch šťastnějších, kterých se prozatím netýkala. Umírali mladí lidé, dokonce i děti, a umírali doma – mezi členy svých rodin. Na mrtvého se tedy tehdy hledělo jinak než dnes, kdy máme z jeho těla mnohdy až obavy, jež často maskujeme úctou. Navíc právě posmrtný snímek nebohého potomka mohl být pro rodiče do budoucna jedinou připomínkou jeho krátkého života.
S fotoaparátem proti sovětským tankům. Obrázky invaze z roku 68 díky němu obletěly celý svět
Skutečně byli všichni mrtví?
Najdou se také skeptické pohledy na mnohé fotografie, o nichž uvažujeme jako o posmrtných snímcích. V mnoha případech lze jen velmi těžko rozeznat, zda dítě v matčině náručí jen spí po jídle, nebo usnulo na věky. V každém případě se tato – z dnešního pohledu morbidní – móda lidem brzy omrzela. Na počátku dvacátého století již šlo o překonanou záležitost a pokud se přece jen nějaká ta posmrtná fotografie objevila, šlo hlavně o dokumentace z místa činu vraždy nebo nějakého neštěstí, či o zesnulé státníky. Ti ale vždy upraveně leželi v otevřené rakvi. Jednalo se tedy jednoznačně o fotografie dokumentární, nikoliv až cirkusově strojené, jako za Viktoriánské doby. Přesto, že i nyní vidíme smrt (strojenou ve filmu nebo i tu skutečnost ve zprávách) skutečně denně, podobné dávné fotografie v nás dokáží vyvolat víc než jen smíšené pocity. Rozhodně bychom se k ničemu takovému neodhodlali a ani by snad nikoho nenapadlo o takovém nápadu uvažovat. Ze současného pohledu by šlo o zneuctění památky zesnulého.
Zdroje: wikipedie, clemens.umich, history
KAM DÁL: Vědci viděli, jak bude vypadat tragický konec Země. Určitě bychom u toho nechtěli být.
Add new comment