KSČ měla ve svých řadách také ženy, z nichž mnohé byly aktivní a viditelné zejména v komunální politice. Je však potřeba říci, že to byly právě ženy, které nezřídka vyměnily toužebně očekávanou revoluci za nemalé osobní oběti. Mnohdy to znamenalo trpký úděl.
Komunistické hnutí v českých zemích pevně zakořenilo již v období meziválečné republiky. KSČ, která vznikla v roce 1921, byla antisystémovým politickým subjektem, který usiloval o svržení kapitalismu a nastolení diktatury proletariátu, tedy – přeloženo do srozumitelného jazyka – vlastní diktatury. To, že se to nepodařilo v období první republiky, mělo samozřejmě své důvody – pro uchopení moci komunisty neexistovaly vnitropolitické ani zahraničně-politické předpoklady. I když se komunistům nepodařilo dosáhnout jejich základního cíle, KSČ požívala relativně silného vlivu. V parlamentních volbách v roce 1925 skončila těsně druhá za agrární stranou.
Ženy-komunistky jako opora mužů
Mezi mužskými protějšky se neztratily ani ženy. Byly činné v podstatě na všech úrovních, zastávaly práci redaktorek v komunistickém tisku (například časopis Rozsévačka), pracovaly jako pomocné síly, zastupovaly stranu v parlamentu či na regionální úrovni, hlasitě se projevovaly zejména na pražské radnici, ale i jinde. Komunistické ženy se rovněž angažovaly v podpůrných komunistických spolcích, například v Mezinárodní rudé pomoci a jiných, a patřily k oporám mužského pokolení v KSČ. Komunistky můžeme označit za novodobé feministky – v ženském hnutí se angažovaly hlavně za zrovnoprávnění příležitostí s muži.
Na druhé straně to byly právě ženy, které v revolučním zápalu mnohdy předčily muže. Poměrně často a záměrně provokovaly fyzické potyčky s policií a četnictvem, aby si mohly poté nasadit mučednickou korunu a říci, jak státní aparát cíleně rdousí komunistické hnutí. Být nebo se stát komunistkou vyžadovalo nepochybně osobní oběti a nutnost oddat se cíli revoluce, na jehož konci měla být v komunistických představách lákavá sociálně spravedlivá budoucnost bez vykořisťování. Na druhé straně musely tyto ženy vzít na vědomí, že komunistické akce se dostávají do střetu s „kapitalistickou mocí“ a že jejich iniciátorům hrozí trestní postih, a tedy i vězení. Můžeme s trochou nadsázky říct, že být komunistou či komunistkou vyžadovalo také určitého sportovního ducha.
Trpký úděl komunistických žen
Nicméně rubem angažmá komunistek v krajně levicovém hnutí bylo riziko, že nikdy nebudou mít rodinu. To se týkalo například Anežky Hodinové-Spurné. To byly komunistky ve svém revolučním zápalu ochotné akceptovat. Mnohé si to však později vyčítaly, když si kladly otázku, jestli jim angažmá právě v KSČ stálo doopravdy za to.
Naděžda Krupská nebyla jen Leninovou ženou: Sama měla moc, které se bál i Stalin, a její pohřeb stál obrovské peníze
K předním komunistkám patřily například již zmíněná Anežka Hodinová-Spurná, Jožka Jabůrková, Marie Švermová, Anna Křenová, Julie Prokopová nebo Karla Pfeiferová. Anežku Hodinovou-Spurnou můžeme považovat za velmi viditelnou tvář KSČ. Slyšet ji bylo především v pražském zastupitelstvu, kam byla zvolena v roce 1927. Ostatně KSČ měla ze všech politických stran nejvíce ženských tváří na radnici. Zde patřila Anežka Hodinová-Spurná, společně s buřičem a provokatérem Josefem Krosnářem, k představitelům, kteří se snažili paralyzovat jednání různými obstrukcemi. K dalším výrazným figurám patřila Marie Švermová, rozená Švábová. Manželka významného komunistického funkcionáře Jana Švermy byla již od roku 1921 funkcionářkou KSČ. Měla to privilegium, že mohla studovat v Moskvě Leninovu stranickou školu, což značilo důvěru sovětských soudruhů. Švermová se v roce 1929 dostala také do Ústředního výboru KSČ a měla pověst věrné a oddané revolucionářky.
Jožka Jabůrková vyrůstala ve velmi skromných poměrech, byla nemanželskou dcerou švadleny. Pracovala jako vedoucí redaktorka časopisu Rozsévačka. V něm psala v úderném duchu o „zlých“ kapitalistech, o neutěšené situaci dělnických rodin a dětí a o dalších tématech. Za štvavé články byla Jabůrková i uvězněna. Její osud byl nakonec smutný. V roce 1939 byla zatčena gestapem a převezena do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde její život o tři roky později vyhasl v důsledku krutého mučení. Míla Grimmichová byla komunistickou aktivistkou, redaktorkou, překladatelkou z angličtiny a němčiny. Stala se jednou ze zakládajících členek KSČ. Podařilo se jí také zasednout v Ústředním výboru KSČ.
Víra v lepší zítřky do posledního dechu
Mohli bychom na tomto místě samozřejmě jmenovat další ženy-komunistky, které uvěřily slepému vábení socialistické revoluce. Mnohé z nich skončily – stejně jako Jabůrková – za své přesvědčení ve vězeních či koncentračních táborech. Do posledního dechu si však uchovávaly svou neochvějnou víru. Představovaly v komunistickém hnutí nepostradatelný článek, který vykonával mnohdy nepopulární, ale o to potřebnější a užitečnou práci. Daní za víru v lepší socialistické zítřky bylo často osobní odříkání a obětování soukromého života na oltáři revoluce. Na závěr je třeba dodat, že pro některé ženy-komunistky byla tato oběť tak neúměrně vysoká, že z KSČ raději vystoupily a žily řádný život.
Zdroj: Autor je vystudovaný historik.
KAM DÁL: Chci 11 špagátů, hřímal Gottwald. Slánského proces před 70 lety dokumentoval absurditu komunistického režimu.
Add new comment