Naše historie se může pochlubit mnoha postavami, jejichž hrdinství se může dávat za příklad, ale jejichž jména bohužel v učebnicích dějepisu nenajdeme. Vladimír Petřek je vzorem skutečného vlastenectví, za protektorátu vystavoval křestní listy Židům, pomáhal odbojářům a v neposlední řadě se postaral o úkryt a potřeby výsadkářů, kteří sprovodili ze světa Heydricha. Zemřel mučednickou smrtí a byl svatořečen.
Gestapo zabušilo na dveře Petřekova bytu brzy ráno. Moc dobře věděl, kdo buší na dveře, i bez německých rozkazů, aby otevřel. Nějakou dobu je již očekával, byl to právě on se skupinou dalších pravoslavných kněží, kteří ještě před atentátem nabídli kryptu chrámu sv. Cyrila a Metoděje jako úkryt. Byl podroben tvrdému mučení, na které se přišel osobně podívat také K. H. Frank. Z Petřeka nic nedostali, nepovedlo se jim jej zlomit ani po dobrém.
Chtěl být lokálním Hitlerem, Němci ho zavřeli a Češi popravili. Jan Rys to vzal za špatný konec
Nacisté z něj udělali lapač kulek
Při boji v chrámu si Petřeka nacisté vzali jako živý štít. Když se přestřelka přesunula z kůru do podzemních prostor, byl nucen, aby k nim promluvil. Nakonec se podvolil, ale jeho zvolání bylo spíše komické: „Tady kněžská osoba, oni mi zde říkají, že se máte vzdát.“ Poté se z krypty ozvalo: „Češi se nikdy nevzdávají!“ Osud hrdinných parašutistů je všem znám, poslední kulku si ušetřili pro sebe. Petřekův osud ovšem ještě nekončil, před soud se dostal až v září, do té doby si prošel tvrdými výslechy.
Z protokolů, které gestapo vyhotovilo, vyplývá, že to byl právě kněz Petřek, kdo se staral o spojení s parašutisty, ukrytými v kryptě, kdo jim nosil jídlo, a dokonce vynášel kyblík, který měli jako toaletu. Nacisté jeho popravu odložili, podařilo se jim zatknout odbojáře Vaňka a mysleli si, že by z Petřeka mohli něco o něm „vytáhnout“. Pochopitelně se tak nestalo a po výslechu byl popraven. Když předtím do cely vběhl esesman, otázal se Petřeka, jestli chce proti trestu smrti podat odvolání, ten však nebojácně zakřičel: „Nein!“
Malý otec Palacký
Jeho život začal ve vlastenecky založené rodině, která velmi podporovala nově vzniklou republiku. Oba jeho rodiče byli intelektuálové a učitelé, Vladimír měl ještě dalších osm sourozenců. Původně bývali katolíci, ale přestoupili do pravoslavného (ortodoxního) křesťanského prostředí a znali se s biskupem Gorazdem, který byl také původně katolickým knězem. Poté, co Vladimír Petřek přestoupil k pravoslaví, byl v Bělehradu vysvěcen na biskupa (1922). Vladimír vykazoval cit pro humanitní zaměření již v dětství, ve čtrnácti letech mu ostatní děti říkaly „otec Palacký“ pro jeho zodpovědnost, trpělivost a touhu vysvětlovat věci. Již tehdy přednášel ostatním dětem o Kantovi, ty nejspíš vůbec nechápaly, o čem mluví. Část svého mládí prožil v Srbsku, kde studoval na pravoslavném lyceu, poté mu bylo nabídnuto teologické studium na univerzitě v Bělehradě.
Humor na rtech, morálka v srdci
Svou budoucí manželku Jiřinu Reinlovou potkal v Rožnově pod Radhoštěm. Když chtěl vykonávat kněžské povolání, musel být ženatý. Z jeho dopisů, které psal své lásce, je možno vyčíst, jaké měl hodnotové zaměření. Píše jí například o štěstí a o jeho nestálosti, která nutí lidi stále uspokojovat své touhy. Podle něj není cílem člověka hledat v životě štěstí, ale „vytesat“ z člověka mravní osobnost. V jednom ze svých listů zase píše krásnou větu: „V životě je dobré býti vždy tak trochu nevážným.“ Skvěle to vystihuje jeho osobnost, on sám na smysl pro humor nezanevřel ani v nejtěžších chvílích. Když si pro něj přijelo gestapo, žertoval s dcerami, že jsou tak důležití, že pro ně poslali autobus, gestapáci totiž přijeli ve velkém počtu v autě, které skutečně autobus připomínalo. Jeho sourozenci jej vždy podporovali a byli to lidé podobného ražení, ze vzkazu jeho sestry se můžeme poučit i nyní: „Nic nepřijde samo, o všechno se musí bojovat, o svobodu zejména, každá generace musí tím řetězem zatřást.“
Pomáhal zosnovat únorový puč, který nás stál 40 let svobody. Příběh Václava Noska
Tajný odbojář
Petřek byl napojen na legendární odbojovou skupinu Obrana národa. Jeho manželka zůstávala žít na Valašsku, ke kraji měla citové vazby, a manželé tak žili každý jinde, nikoliv však kvůli neshodám. Právě ve Valašském Meziříčí fungoval Vladimír Petřek jako spojka. V březnu roku 1939 spolu s dalšími pravoslavnými bratry – biskupem Gorazdem, farářem Václavem Čiklem a předsedou církevní obce Janem Sonnevendem – začali Židům vystavovat křestní listy, aby je zachránili před deportací.
Krypta nebyla jako úkryt použita při atentátu poprvé. Již dříve zde ukrývali křesťanského odbojáře a také zbraně. Životní pouť Vladimíra Petřeka na tomto světě skončila na Kobyliské střelnici, kde byl 4. září 1942 popraven, po své smrti byl prohlášen za mučedníka a svatořečen.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Kradli jsme, přiznávají starší manželé. Co se dělo za komunistů, když na to měl člověk žaludek?
Add new comment