Mnozí z nás si poustevníka představují jako osobu v mnišské kutně a s dlouhým vousem na bradě, jak se vkleče modlí růženec a žije v naprostém osamění v lůně přírody někde v jeskyni skrytý před zraky lidí. Možná vás napadá otázka, jestli i v moderní době ještě poustevníci existují. Odpověď je jednoduchá: ano, jsou. Jaká je historie poustevnictví a co některé jedince vede k tomu, aby se poustevníky stali?
Historie poustevnictví sahá až do starověku a je úzce spojeno s náboženstvím. Jeho stopy najdeme v judaismu, hinduismu, islámu i v křesťanství. Poustevníkem byl obvykle mnich, který žil v poustevně na odlehlém místě, aby se duchovně očistil. V minulosti žili poustevníci ve vlastnoručně postavených chatrčích nebo jeskyních.
Živili se pěstováním plodin, zabývali se ručními pracemi, žebrali o almužny a později také spravovali církevní objekty, za což dostávali od vrchnosti jídlo. Ne vždy se však do samoty uchýlili lidé čistě z duchovních úmyslů. Někteří se před lidmi ukryli i proto, aby nemuseli platit daně, před hrozícím trestem i nuzotou.
Poustevníkem dobrovolně, rychle a rád
Ve 13. a14. století se poustevnictví nabízelo jako určitá forma trestu pro světskou výše postavenou osobu, která se provinila vraždou. Ve své podstatě se jednalo o vypuzení ze společnosti. Pro člověka, který ke svému životu společnost nutně potřeboval, to byl poměrně krutý trest, ale stále lepší než si vyslechnout ortel smrti.
Překrásnou Elizabeth miloval král i jeho syn. Cesta uličkou hanby se stala předlohou pro scénu z Her o trůny
Poměrně zajímavá je skutečnost, že husité sice mnichům z klášterů nemohli přijít na jméno a pronásledovali je, ale vůči poustevníkům se tvrdě nechovali. Snad proto, že jejich způsob života pokládali za pokračování slovanských pohanských tradic, nechávali poustevníky většinou na pokoji.
Novobystřicko a poustevny
V 15. století založil řád paulánů v okolí Nové Bystřice několik pousteven, vedle nich tu vybudoval také mužský klášter, který se nacházel v dnešní městské části zvané Klášter. Tento řád se vyznačuje až asketickým způsobem života a striktním dodržováním slibu chudoby. Dnes už klášter paulánů zde nestojí. Císař Josef II. ho v roce 1785 nechal zrušit a v roce 1959 byl zbourán. Zůstal tu po něm pouze kostel Nejsvětější Trojice, který určitě stojí za vidění. Nabízí totiž pohled na unikátní mohutný oltář. V současné době řád paulánů má svoje středisko ve Vranově u Brna.
Umělé poustevny u hradu Sloup
V době třicetileté války se mezi šlechtou stalo velmi populární stavění umělých pousteven a různých meditačních či odpočinkových altánů. Zajímavým počinem bylo vytesání kaple s labyrintem ve skále u hradu Sloup, kde se šlechtický patron hrabě Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova staral o skupinu poustevníků. Ti pro veřejnost chystali pobožnosti. Později zde v 18. století žil poustevník Samuel Görner, který se proslavil výrobou dalekohledů, brýlí i zápalných zrcadel.
Bratrstvo ivanité
Jiní poustevníci se vedle duchovní očisty věnovali i léčitelství a byli výbornými znalci bylin a pomoc se zdravotními neduhy u nich hledali lidé z blízkého i vzdáleného okolí. Všichni však nežili příkladným životem. Velmi často měli poustevníci problémy s církevní hierarchií i s lidmi. Jejich nezávislost byla pravděpodobně trnem v oku pražskému arcibiskupství, které v roce 1732 sjednotilo poustevníky v Čechách do jediného bratrstva s názvem ivanité po první existujícím českém poustevníkovi Ivanovi.
Členové bratrstva velmi často pracovali jako kostelníci, hrobníci, zvoníci. Ale předpokládaného cíle nebylo dosaženo a neorganizované poustevnictví stále přetrvávalo. Marie Terezie pak zakázala bratrstvu přijímat nové členy a její syn Josef II. nakonec poustevnický život zakázal stejně jako kláštery, které nechal zrušit.
Poustevnictví v umění
V období romantismu byli poustevníci oblíbeným námětem mnoha literárních děl. Motiv poustevníka najdeme jak u Karla Hynka Máchy, stejně jako u Karla Jaromíra Erbena. V 19. století se s poustevnictvím setkáváme již s jako přežitkem, přesto na území Čech ještě žilo v té době asi pět poustevníků.
Ve 20. letech okouzlil poustevnický život malíře Václava Matouška, který byl žákem Alfonse Muchy a také mu pomáhal při tvorbě slavné Slovanské epopeje. Václav Matoušek žil pod hradem Týřov a do samoty se uchýlil proto, že se zklamal v lidech a útěchu našel právě v přírodě. Ostatně proslavil ho spisovatel Ota Pavel ve svém díle Fialový poustevník.
Poustevnictví v současnosti
I v moderní době se najdou osoby, kterým poustevnický způsob života naprosto vyhovuje. V Čechách a na Moravě bychom našli několik takových jedinců, kteří se raději uchýlili do samoty a jsou vázání soukromým nebo veřejným poustevnickým slibem.
Kdo se chce stát poustevníkem, musí mít za sebou určitou životní i duchovní zkušenost a být prostý všech romantických představ o poustevnickém způsobu života. U poustevníka se předpokládá dvouletý noviciát a šest let období slibů a také tělesná a psychická způsobilost. I když poustevník žije v samotě, musí mít přístup k lékařské péči a k duchovním svátostem.
Zajímavá je kniha Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři autora Aleše Palána, který zmapoval život šumavských poustevníků, jež dali vale společnosti a odstěhovali se do lůna přírody.
KAM DÁL: Citrusy - mohou pomáhat i ublížit. Musíme vědět, jak s nimi zacházet, a pak dobře poslouží.
Add new comment