Život, to je pohyb - hlavně pro děti. Pokud ale přijde nemoc, může člověka upoutat i celoživotně na lůžko. Někteří dokonce trávili život v tak zvaných železných plících, v zařízení, jež bylo hojně využíváno v první polovině minulého století a které pomáhalo lidem po obrně a dalších závažných onemocněních. Jaký musel být život v kovové krabici?
Železné plíce jsou vlastně podtlaková komora, do níž bylo kromě hlavy umístěno celé tělo pacienta. Většinou šlo o pacienty po obrně, jimž ochablé svaly nedovolovaly dýchat. Ve vzduchotěsné komoře byl snižován tlak, čímž docházelo k roztahování celého těla a s ním i plic, které pak tímto procesem samovolně nabíraly vzduch. Toto z dnešního pohledu neskutečné lékařské zařízení tak zachraňovalo životy nejen dospělým, ale v době epidemie obrny hlavně dětem.
Dodnes v nich lidé žijí
Ačkoliv v první polovině 20. století bylo toto zařízení využíváno velmi hojně, v současné době v železné plíci žije jen několik lidí na celém světě. Obecně se totiž samozřejmě využívají moderní zařízení, která pracují na principu přetlaku, jenž do nemocných plic vzduch sám vžene. Jde tedy o přesně opačný systém, zařízení neomezují přístup k pacientovi a ten tak není uzavřen v komoře. Pro lidi, kteří by tak měli trávit i řadu let, je to samozřejmě nedocenitelné. Vždyť ještě v padesátých letech minulého století bylo kvůli možnosti přežití v železné plíci uvězněno přes dvanáct set lidí.
Země není připravena: Neexistuje laboratoř, kde by bylo možné se nechat soukromě testovat na koronavirus
Dávný vynález
I když se využití tohoto principu v lékařství masově rozšířilo až přibližně před sto lety, vynález je to mnohem starší. Dokonce lze konstatovat, že s touto myšlenkou přišel již v roce 1670 anglický vědec John Mayow, který ale pro získání podtlaku ještě používal zvířecí měchýře. V roce 1832 se pak Skot John Dalziel postaral o první podtlakový ventilátor, který následně výrazně zjednodušil využití uvedeného zařízení a umožnil tak i jeho rozšíření.
Princip vysavače
Uběhlo ještě téměř sto let, bylo provedeno mnoho pokusů a sestrojen nespočet nejrůznějších prototypů na témže principu, než přišel rok 1928 a s ním i železné plíce pánů Philipa Drinkera a Louise Agassize Shawa ze Spojených států amerických, dvou profesorů z Harvardu. Jejich stroj sice poháněly motory se vzduchovými čerpadly ze dvou vysavačů, ale svůj účel jistě splnily.
Největší chyby při mytí rukou. Zapomíná se na nehty a mýdlo se nanáší krátce
První zázrak
Doslova jako zázrak bylo označováno první neskutečně rychlé zlepšení téměř umírající osmileté dívky v nemocnici v Bostonu, která prodělala dětskou obrnu a její plíce byly u konce svých sil. Pobyt v železných plících odvedl svoji práci doslova během několika prvních sekund. Příběh malého děvčete logicky obletěl celý svět a přístoj měl o popularitu a zájem postaráno.
Pohon jiný, systém stejný
O tři roky později se z USA do Dánska vrátil fyziolog August Krogh, kerý se rozhodl postavit svůj vlastní přístroj, pracující na stejném principu. Jako pohon čerpadla mu ale sloužila voda z veřejného vodovodu. Svůj respirátor získali prvně i kojenci.
Více pohodlí pro pacienty
Dalším vylepšením železných plic se pak zabýval John Haven Emerson, který sestrojil přístroj pro pacienty i zdravotní personál přece jen o maličko pohodlnější. Lůžko, na němž pacienti leželi, bylo již možné vysunout a po straně komory vytvořil uzavíratelné otvory, jež umožňovaly péči o pacienta.
Zachránily mnoho životů
Železné plíce i nadále procházely vývojem a odvedly mnoho práce v letech, kdy jich bylo potřeba, tedy v době, kdy světem proběhla epidemie obrny. Dnes můžeme být jen velmi rádi, že jsou již k dispozici modernější přístroje a hlavně že se díky očkování daří s touto chorobou bojovat. Nikdo z nás by jistě nechtěl prožít část svého života v takové komoře.
Lidé se zkrátka vždy museli vyrovnávat s výzvami ve zdravotnictví.
Add new comment