Umíte si udělat den pro sebe?

Je to fajn, a někdy se to i podaří. Najednou je tu volný den. Měla jste jakési plány, ale vyšuměly, přesunuly se jim termíny. Rodina odjela bez vás, a vy jste to tak chtěla. Ať mají svůj program. Prima, mám volno, můžu si dělat, co mě napadne.

Nejen Praha je v sobotu vylidněná. Sedím pod parapletem s výhledem na českobrodský kostel sv. Gotharda a hodiny na věži odbíjejí poledne. Správné matky a babičky podávají sobotní oběd. Já nejsem správná ženská – a navíc jsem se rozhodla pro to, že mám dnes poprvé naprosté a totální volno, a tak si – rovněž poprvé – dávám slivovici. A protože v tom nejsem zkušená, svádím si to (i milé servírce to tak vysvětlím) na včera lehce pokažený žaludek, a odmítám její dobře míněné rady směřující k becherovce nebo fernetu.

Nikde nikdo, během půlhodinky prošli pouze dva turisti, a já se svou slivovicí koukám na kostel a říkám si, co on za všechna ta století zažil a viděl. Panák mě hřeje uvnitř, sluníčko opaluje nohy a já si přemýšlím a lebedím. Jsem v důchodu - a můžu, co chci.

Výhodu vyššího věku jsem si pro sebe zformulovala teprve nedávno; nemusím se stýkat s lidmi, kteří nejsou příjemní, můžu se bavit s tím, s kým chci – a kdybych ještě někdy měla nesnesitelného šéfa, můžu ho kdykoli poslat do háje. A to jsem dřív nemohla.

Ještě jsem si nezvykla. Když dobíhám vlak nebo autobus, spěchám kamsi za čímsi, pořád si ještě neumím říct – neblbni, uklidni se, nemusíš NIC. Jen to jedno, co my všichni, až to přijde…

Moc to neumím. Nikdy jsem neuměla být jen sama se sebou, vždycky jsem okolo měla „své lidi“, a naštěstí je stále mám. Skvělou rodinu, úžasné vnučky, výborné přítelkyně, spoustu kamarádů. Jen jsem si to dnes zkusila bez nich. A zjistila jsem, že je to (někdy) vlastně fajn. Vyzkoušejte si to taky...