Sovětský svaz počátkem devadesátých let padl, ačkoliv se jednu dobu zdálo, že je zcela neochvějný. Ačkoliv proto, aby si udrželi moc, mučili a zabíjeli jeho představitelé tisíce a tisíce lidí. Proč se nakonec tento aparát sesypal?
Na tuto otázku se, samozřejmě nepřímou cestou, snaží v knize Impérium odpovědět patrně nejvýznamnější představitel školy polské reportážní literatury Ryszard Kapuściński. Ten se v době, kdy se Svaz sovětských socialistických republik začal otřásat v základech, do "matičky Rusi" vypravil, aby přinesl cenné svědectví nejen o procesu, v jehož rámci se jeden z nejmocnějších státních útvarů rozpadl.
Kapuściński se rovněž ohlíží do minulosti, přemítá nad systémem, jenž byl s to "udržet na uzdě" miliony hladovějících lidí, jimž hrozila smrt zastřelením jen za křivý pohled, zamýšlí se nad onou chimérickou ruskou duší, vypravuje se na místa nejbrutálnějších terorů…
Zastesklo se nám po začátcích, říká klávesista z Mandrage. Kapela se vrací do klubů
Pasová kontrola
"Letiště, pasová kontrola. V okénku mladý pohraničník. Začíná prohlížení pasu. Prohlížení a čtení, ale především se hledá fotografie. Tady je! Voják se podívá na fotografii a pak na mě. Něco se mu nezdá. Sundat brýle! přikazuje. […] Domýšlím se, že vím, na čem jeho hlava pracuje, hledá nepřítele. […] Někdy můžete slyšet: studená válka už skončila. Jenže ona trvá, je tam někde mezi fotografií a tváří, v tom pátravém a podezíravém pohledu, v tom přemýšlení, zvažování a nejistotě, co nakonec s námi udělat."
Snad právě tímto citátem by se dalo odpovědět na otázku, co stojí za mimořádným úspěchem Ryszarda Kapuścińského coby reportéra. Je to onen příslovečný přesah, jenž se stará o to, že jeho knihy, jakkoliv jsou provázány s daným časovým zasazením, nemusí nutně ztratit na aktuálnosti. "Otec" reportážní literatury se totiž sám nenechává dobou, o které píše, zasazovat. A zrovna citovaná pasáž je toho důkazem. V knize Impérium bychom snad mohli najít odpovědi na otázky, které bychom si pokládali, kdybychom Rusko navštívili dnes. A nejen Rusko, cosi podobného, pátravý, a především nedůvěřivý pohled bychom mohli najít v mnoha zemích východního bloku.
Od dětství k úvahám
Kniha Impérium je rozdělena do tří částí. První nese název První setkání a Kapuściński v ní vzpomíná především na své dětství, na to, jak jej a jeho blízké poznamenal rozpínající se Sovětský svaz, na zážitky ze školy, kde se okruh jeho spolužáků postupně zužoval a rovněž učitel byl po nějaké době vystřídán. Druhá část, Z ptačí perspektivy, je pomyslným jádrem knihy.
Kapuściński popisuje své cesty Sovětským svazem mezi lety 1989–1991, kdy už bylo zřejmé, že impérium padne. Obzvláště působivé jsou například pasáže věnované Kremlu, a především pak Kolymě, jednomu z největších a nejděsivějších lágrů bývalého Sovětského svazu. Třetí část je nazvána Pokračování trvá a jsou to zpětná ohlédnutí za Kapuścińského cestou.
Jiří Mádl coby režisér a vášnivá Keira Knightley: Co nás čeká v únoru
Impérium vyšlo v nakladatelství Absynt, které nás už nějakou dobu zásobuje kvalitní reportážní literaturou. Vzhledem k tomu si můžeme Impérium postavit vedle ostatních knih z edice Prokletí reportéři a porovnat, jak se psaly reportáže na samém počátku a jak jsou psány nyní. Podstatný rozdíl je dozajista v tom, že Kapuściński je veskrze subjektivní.
Celou knihou nás provází nejen jeho vypravěčský hlas, ale i Kapuściński osobně. A autor se projevuje jako bytostný intelektuál, dílo je protkáno citáty z mnoha slavných spisovatelů, filozofů, básníků… o to víc pak na čtenáře zapůsobí, když tento sečtělý muž bloudí dlouhé hodiny po Moskvě, poněvadž není možnost, kde by si mohl sednout, a navíc má v botě "shrnutou ponožku".
V Rusku dodnes panuje duch
V Rusku dodnes panuje duch stalinismu. Ostatně není se čemu divit, když přímo v parlamentě hlásají šovinistickou nenávist a ideologii velkoruského imperialismu představitelé krajně pravicové Liberálně-demokratické strany Ruska Vladimira Žirinovského (v jejímž názvu působí slovo "demokracie" až pitoreskně). V programu LDSR je mj. požadavek na obnovení Ruského impéria v hranicích SSSR, resp. carského Ruska (tj. včetně anexe Polska, Finska, Pobaltí a dokonce Aljašky).
Čím je životní situace zdejších lidí horší, tím větší odezvu u nich nachází různí apoštolové a hlasatelé staronových ideologií. Nezřídka se totiž setkávám mezi lidmi s trpkým konstatováním, že celé opěvované vítězství SSSR (a tedy fakticky Ruska) v druhé světové válce bylo jen vítězstvím Pyrrhovým. Od mnohých lidí jsem opakovaně slyšel povzdechnutí: „Jaképak to bylo vítězství, když poražení Němci a Japonci se nám dnes vysmívají, a my, vítězové, jen se závistí přihlížíme, jak si oni žijí, zatímco my jsme skončili s holým zadkem.“
Bohužel, zatímco u části zdejších obyvatel je toto vyjádření jen hořkým konstatováním, u nemalé části ruských občanů je zároveň zdrojem žlučovité nevraživosti vůči Západu. Tato část ruské společnosti pak žije ve zlomyslném očekávání zhroucení Evropské unie, potažmo celé dekadentní západní civilizace. Přičemž ve své zahořklosti a ukřivděnosti je otevřena jakékoliv negativní, protizápadní propagandě – zcela v souladu s někdejší komunistickou ideologií nenávisti a tezí o zahnívajícím kapitalismu – stejně jako náchylná nostalgii po sovětské době, kdy nad územím sovětského impéria slunce nezapadalo a bylo možné těšit se na šťastné zítřky. (Aspoň tedy, pokud dotyčný zrovna neseděl v podzemní cele Ljubljanky anebo netlačil těžní vozíky s rudou v některém z lágrů sibiřského Gulagu.)
Jako vždy v historii, značná část národa, hledajíce viníka své bídy, s povděkem přijímá jakékoliv oficiální vysvětlení i konspirační teorie, poukazující na konkrétní viníky jeho neštěstí – Američany, Němce, Židy. Amerického agenta Gorbačova, německého agenta Lenina, sionistického agenta Trockého ...
Je až nepochopitelné, kolik lidí zde věří, že za všechnu jejich bídu, za zhroucení ekonomiky může Gorbačov či Jelcin. A tak, jako věří, že za rozpad SSSR a úpadek Ruska mohou oni dva zloduchové, tak nyní věnčí aureolou Vladimíra Putina, jenž se těší nebývalému kultu osobnosti – západoevropskému člověku až směšnému. Pro mnohé Rusy je opravdu téměř zosobněním césara či reinkarnací Stalina.
Ovšem i v Rusku, hlavně na Dálném východě, potkávám poměrně často i lidi, kteří mají vlastní názor na vnitropolitickou situaci i úlohu Ruska v konfliktu na Ukrajině a považují Vladimíra Vladimíroviče spíše za vtělení Rasputina než osvíceného cara, resp. za nebezpečného autistu, jenž vede národ (a možná i svět) do záhuby.
Není divu. To, že ve většině regionů Sibiře a Dálného Východu došlo k úplnému zhroucení průmyslové výroby a jediným zdrojem obživy je zde drancování přírodního bohatství, exploatace nerostných surovin, plynu, ropy a dřeva, je vidět všude na první pohled i pouhým okem. Nemluvím o jednotlivých zchátralých objektech, jež lemují trasu BAMu či Transsibiřské magistrály. Dnes je již problém vůbec spočítat všechny opuštěné vesnice, městečka i města, jež opustilo veškeré obyvatelstvo anebo jeho drtivá většina pod tlakem existenční nutnosti. (Jen na mapě magadanské Cesty kostí dnes chybí desítky obcí, jež podél této trasy ležely před několika desetiletími – stačí porovnat mapy z 50. let minulého století s aktuálním stavem.)
Za posledních 100 let jako by
Za posledních 100 let jako by se v postavení a vztahu Ruska vůči světu, ani v Rusku samotném (co do uvažování i zaostávání životní úrovně za Západem), nic zásadního nezměnilo.
V Rusku, kde stále intenzivně přežívá ona morbidní nostalgie za Sovětským svazem, je druhou nejsilnější parlamentní stranou stalinistická Komunistická strana RF. V posledních volbách získala KS přes 7 milionů hlasů, těsně následována Žirinovského fašizoidní LDPR.
Ze složení oficiálního politického spektra vyplývá chmurná perspektiva pro Rusko i svět. A to, že Rusko dnes míří mílovými kroky spíše k fašismu, než k demokracii.
Aktivizace ultrapravicových a ultralevicových uskupení − jako jsou Ruská národní jednota (RNE), Slovanský svaz, Ruská pravoslavná armáda, Černá sotňa, Bílá legie, Pamjať, Strana národní suverenity Ruska (NDPR), Fronta národní spásy, Jiné Rusko, Nacionálně-revoluční fronta, Severská aliance, Křesťanský stát – Svatá Rus, Sláva Rusku, Lidově-nacionální strana, Ruská nacionálně-socialistická strana (RNSP), atd., atd. − která pojí xenofobie, šovinismus a idea imperiálního revanšismu, jen dokresluje obrázek ruské spo-lečnosti na prahu nové totality.
O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů. (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. V r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech. Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)
Možná to někoho překvapí, ALE tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) "učit se, jak zakroutit buržujům krky", dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO, … a ztroskotanci a naivní pitomci typu Monsona, Seagala, Depardieua a Snowdena. Přesně v souladu s Leninovou tézí o "užitečných idiotech".
Viz článek "MOSKVA – Odvěká Mekka světové reakce"
https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/moskva-mekka-svetove-reakce.html
+
"RUSKÁ OPRIČNICKÁ DEMOKRATURA V PRAXI":
http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/05/rusky-antimajdan-navrat-opricniny…
Add new comment